Jsi táta se špatným pocitem vlastní hodnoty?

Ve své koučovací a terapeutické práci jsme si všiml, že chlapi, kteří trpí nedostatečným pocitem vlastní hodnoty mají určité vnitřní naprogramování, které je neustále ovládá a nedovoluje jim být dobrým tátou a zároveň uznávaným expertem v oboru. Tyto tajné programy v každém z nás působí už od raného dětství a ovládají nás, aniž si to uvědomujeme.

Každý člověk si v sobě nosí svůj stín. – C. G. Jung

Každý má toto naprogramování

Paradoxem reality je fakt, že čím jsou lidé na vyšších pracovních pozicích, tím více trpí nedostatečným pocitem vlastní hodnoty.  Neříkám, že je tomu tak vždy (výjimka potvrzuje pravidlo), ale přijmete-li skutečnost, že každý z nás má nějaké naprogramování z dětství, které nás ovládá, tak je zřejmé, proč někteří potřebují dosahovat uznání, hodně pracovat, získat postavení, titul a hodnost. Tito lidé většinou mají na sobě brnění: „Já dokážu, že mám svou hodnotu! Budu tvrdě pracovat, abych něco dokázal! Musím se přizpůsobit. Nesmím se dopouštět chyb. Chci být perfektní.“ Tím schovávají jejich tajné naprogramování, které zní: „Nejsme dostatečný; Jsem neschopný; nemají mě rádi, proto si mě nevšímají.“

Ve většině případů má největší vliv na náš nedostatečný pocit vlastní hodnoty problematika vztahu k rodičům. Udělejte si krátké cvičení:

  • Jaké měli vaše rodiče požadavky?
  • Jak a v čem vám byli v dětství oporou?
  • Jakou péči a vřelost vám poskytovali?
  • Jak vám projevovali laskavost?

Až si na tyto otázky odpovíte, tak si položte zásadní otázku přímo na tělo. Prosím, buďte k sobě upřímní.

  • V čem jsem jiný než moji rodiče?
  • Jaké mám požadavky na naše děti?
  • Jak a v čem jsme pro naše děti oporou?
  • Jakou péči a vřelost našim dětem poskytuji?
  • Jak našim dětem projevuji laskavost?

Prozradím vám tajemství. Každý z nás řekne, že je úplně jiný, než jsou jeho rodiče, ale když se zeptáte svých nejbližších přátel, tak se vždy usmějí a buď budou lhát nebo vám upřímně řeknou. „Jsi stejný jako tvůj otec/matka. Sice nejsi tak přísný, tolik nekřičíš, ale v jádru jsi to samé. Možná bych řekl, že jsi lepší verze tvého táty/mámy.“

Nemůže to být jinak. Jediné, co jsme se v dětství naučili, byly vzory chování našich rodičů, učitelů, kamarádů nebo trenérů. Nemůžeme být někým jiným, když každého z nás minimálně 12 až 15 let vychovávali naše rodiče. Často se chováme stejně nebo podobně jako rodič, kterého jsme odmítali. Vnitřně jsme přesvědčení, že nejsme jako někdo, koho jsme v dětství odmítali a říkáme: „Nechci být jako můj táta.“

Jakým tátou chceš být ty?

Naše děti se v nás vzhlížejí jako v zrcadle a mi jim díky tomu předáváme vědomě nebo nevědomě jejich pocit vlastní hodnoty. Náš postoj k našim dětem se nevyjadřuje jen slovy, ale i neverbální komunikací. Pokud dáváme najevo mimikou, gesty a činy: „Jsi mi na obtíž, zklamal jsi mě, nevyhovuješ,“ tak se tato sdělení dětem ukotví v jejich mysli a stanou se jim jejich naprogramováním, přes které budou nevědomě jednat. Říkám tomu kontext, přes který vidí svět.

Nejdůležitější fází pro růst pocitu vlastní hodnoty je prvních 5 až 6 let života. V dalších letech děti mohou ovlivnit různé osudové ztráty, rány, urážky, porážky nebo verbální či fyzické násilí. Avšak jak tyto osudové události budou zpracovávat, rozhoduje prvních 5 až 6 let života.

Jakou k vám má vaše dítě důvěru má podstatný význam a trvale určuje pocit vlastní hodnoty. – Heinz-Peter Röhr

Každé dítě potřebuje, aby ho jeho rodiče akceptovali a měli bezpodmínečně rádi. Děti intuitivně vnímají, jak je rodiče hodnotí a co si o nich myslí. Také vnímají postoj rodiče k tomu, jak vypadá. Spousta rodičů je většinou na své děti pyšné, ale když dítě neodpovídá rodičovským očekáváním, děti to přirozeně vnímají a vyvolává to rodinnou negativní energii.

Co v nás způsobuje nedostatečný pocit vlastní hodnoty

Obecně se dá říct, že to je:

  • nedostatek bezpodmínečné lásky,
  • odmítavý postoj rodiče,
  • křivda,
  • zanedbávání potřeb,
  • verbální a fyzické násilí,
  • emocionální týrání.

Jsem také rodič a kdyby mi někdo řekl, že něco z výše vypsaného dělám svým dětem, tak bych tvrdil, že takový nejsem. Jenže pravdou je opak. Každý z nás se v určité chvíli nějakým způsobem zachová odmítavým postojem, klade si podmínky své lásky, zanedbá potřeby dítěte, ukřivdí mu, nebo vytvoří atmosféru verbálního, emočního násilí.

To je v pořádku, jsme jen lidé. Máme své emoce, své tajné naprogramování (kontext) přes které pomocí svých masek neautenticky jednáme. Pokud se totiž jako rodič nezačneme zajímat o to, co se s námi v každém okamžiku děje vnitřně (jaké máme myšlenky, vzpomínky, postoje, tělesné vnitřní pocity, emoce, nálady), tak budeme vždy jednat jako myslící dělající stroj, který byl naprogramován svými rodiči v rané fázi dětství.

Být dobrým tátou si vyžaduje být v neustále konverzaci o tom, co je rodičovství. Pokud nebudeme v konverzaci na toto téma, tak budeme žít život ovládaný tajným naprogramováním, které si neuvědomujeme a jednat přes naše neviditelné brnění, které si nasazujeme, abychom nevědomě skryli to, kdo si myslíme, nebo víme, že jsme.

Objevili jste pro sebe, jak vás při výchově dětí ovládá tajné naprogramování a nevíte si rady, jak vše změnit, abyste byl dobrý táta? Pokud to chcete transformovat, tak mi napište na sazovsky@flowave.cz, pomohu vám.

 

Komentáře