Pohádka 05 – Jak Veverka Katie zjišťovala, k čemu je vztek a zloba

Jsou to jen naše myšlenky, které vytvářejí vztek a zlobu, nikoliv chování ostatních.

Od té doby, co má Katie od paní učitelky Jetelinové cvičení na náladu, tak si svou náladu umí v jakékoliv situaci vylepšit. Už není celý dny smutná a přestala pošťuchovat ostatní děti. Už ví, že to je jen její hlavička, která ji říká špatné myšlenky, které se ji změní ve špatnou náladu. Ale dnes se stala taková nepříjemná událost, se kterou si nevěděla rady a cvičení na náladu ji neposkytlo odpověď na otázku „K čemu je vztek a zloba?“

„Emilko, uděláme si výlet a vezmeme naše děti na piknik?“ Volala veverka Katie do vlčí nory, kde bydlí celá rodina vlčice Emilky.

„Ano, to je dobrý nápad, vezmu si všech 5 dětí, deku a nějaké jídlo, řekla Emilka.

Emilka s Katie si často spolu hrájí, jako že jsou maminky několika dětí. Vozily je v kočárku, koupaly je a učili je správnému chování.

„Můžu si Emilko půjčit tvůj kočárek?“ Zeptala se Katie.

„Ano můžeš, ale nic mi z něj nedávej na zem na trávu.“ Důrazně upozornila Emilka Katie.

Katie ale hned zareagovala. „Já nechci tuhle deku.“

„Opovaž se ji vyndat z kočárku“, začala už mírně vrčet Emilka a bylo vidět, jak se ji naježili chlupy na zádech.

Katie deku položila na zem. To Emilku rozzlobilo. „Jak se opovažuješ, ta deka musí zůstat v kočárku!“

„Aha, to jsem nevěděla.“ Odpověděla Katie.

Vrčící Emilka hned odpověděla. „Myslíš, si, že jsou důležité jen tvé hračky a na těch ostatních nezáleží?“

„Nechci tu deku v kočárku.“ Řekla Katie.

„Ale tohle je můj kočárek“, křičela a vrčela Emilka. „Už ti ho nikdy nepůjčím a nechci si s tebou teď hrát, nech mě být, jsi zlá.“

Veverka Katie smutně šla se svou rodinkou domů, kde na zahrádce před domem potkala tatínka.

„Katie, co se stalo“, ptá se tatínek. „Vypadáš smutně, snad jsi se zase neprala s Emilkou?“

„Nepoprala,“ usmála se Katie. „Mrzí mě, jak se Emilka vždycky rozčílí a vybouchne zlostí, pokud neudělám něco, co chce ona. Její zloba je tak velká, že by mi snad ukousla hlavu.“

Tatínek objal Katie a posadil si ji na klín. Hladil ji mezi oušky, a přitom ji začal vyprávět, co ho naučil děda.

„Když mi bylo si tak jako tobě, tak mi můj tatínek vysvětlil, co je to empatie.“

„Naštvala jsem Emilku, protože jsem si do jejího kočárku, který mi půjčila, chtěla dát zavinovačku na své miminko a její deku využít na náš piknik.“ Katie vyprávěla, co se stalo a jak to vnímala.

„Emilka mi řekla, že jsem zlá a že mi nezáleží na jejich hračkách.“

„Je to pravda, že ti nezáleží na jejich hračkách?“ Zeptal se Tatínek.

„Není, moc ráda si s Emilkou hraju a navzájem si hračky půjčujeme.“ Smutně odpověděla Katie.

„To muselo být nepříjemné,“ řekl tatínek. „Dědeček mě učil, že empatie je schopnost výstižně porozumět přesným myšlenkám a motivaci ostatních zvířátek tak, aby ti řekli: Ano, to je přesně to, so myslím!“

„Proč se na mě teda Emilka tak zlobila?“ Zeptala se nechápavě Katie?

Vždy když se na tebe někdo zlobí, tak to jsou jen jeho myšlenky, které vytvářejí jeho vztek, to nemá nic společného s tebou.“ Moudře vysvětloval tatínek. „Emilka celou situaci, vnímala přes to, jak to chápala ona a automaticky dala význam k tomu, jak jsi vyndala její deku z kočárku.“

„Tatínku,“ tázavě začala Katie, „k čemu je vlastně vztek a zloba?“ Proč ses včera zlobil na maminku, když přišla o chvilku pozdě z práce?“

Tatínek se usmál a odpověděl. „Byl jsem stejný jako Emilka. Měl jsem o maminku strach, jestli se ji něco nestalo, když nepřišla domů jako obvykle. Místo abych ji objal a řekli ji, že jsem měl strach, tak jsem se na ní zlobil. Myslel jsem si, že ona je zodpovědná za moje špatné myšlenky a strach.“

Katie hned zareagovala. „Nepoužil jsi empatii.“

„Správně, udělal jsem maminku vinou za můj špatný pocit a mé myšlenky. Stejně tak Emilka měla nějakou obavu o svou deku. Místo aby ti řekla, že se o deku bojí, tak se na tebe zlobila.“

„Pořád jsi mi neřekl, k čemu je vztek a zloba.“ Připomněla Katie.

„Je to součást našich emocí. Není potřeba hledat odpověď k čemu je vztek nebo zloba. Pokud budeš chtít, tak tě budu učit, jak používat empatii, abys dokázala nahlížet do hlaviček ostatních zvířátek a už nikdy nedovolila vzteku a zlobě, aby vám pokazily vaši hru.“

„Ano, to bych moc ráda.“ Začala křičet Katie a poskakovala kolem tatínka. „Mám Emilku moc, moc, moc ráda a chci pochopit, jaké myšlenky a obavy způsobují její zlost a vztek.“

„Tak to jsem rád,“ řekl tatínek. „Dnes ti dám první radu, kterou hned můžeš začít používat.“

Katie si pozorně sedla a nastražila ouška.

„Vždy, když uslyšíš nebo uvidíš, že se Emilka začíná zlobit, tak se zastav a řekni si: Já cítím, protože potřebuji a ona cítí, protože potřebuje.

„Já cítím, protože potřebuji,“ opakovala Katie a ukazovala na sebe, „Emilka cítí, protože potřebuje.“

Katie se zastavila s tlapičkami nataženýma dopředu a zeptala se tatínka. „Co Emilka cítila a potřebovala, když na mě vrčela s naježenými chlupy na zádech?“

„Zkus se zamyslet sama a říct mi, jakou měla Emilka potřebu, když se cítila rozzlobená a byla vzteklá. Většina zvířátek v lese neumí pojmenovávat pocity a potřeby, i když je tak nějak chápou.“ Požádal tatínek Katie.

„Aha, už vím…“

„Potřebovala se ujistit, že s její dekou budu zacházet opatrně a nic se ji nestane.

„Ano, měla potřebu jistoty. Napadne tě ještě něco?“ Zeptal se tatínek.

„Chtěla, abych cítila to samé, co cítí ona.“ Řekla Katie.

„Ano, tomu se říká soucit.“ Vysvětlil tatínek.

Ještě si Katie s tatínkem chvilku povídali o empatii, než na ně z okna zavolala maminka „Oběd, pojďte ke stolu!“

Při obědě Katie řekla mamince. „Děda je hodně moudrý. Chci naučit Emilku, jak může nejlépe ovládnout hněv.“

„To zná zajímavě,“ tázavě odpověděla maminka. „Jak ho může ovládnout?“

„Nepotlačovat ho, ale nejednat podle něj.“ A teď už chci jíst. Dobrou chuť!

Katie opět získala svůj pocit lásky, svobody, sebejistoty a štěstí. Už jen potřebovala rychle jít za Emilkou, aby si spolu mohli zase začít hrát.

Než Katie odešla za Emilkou, tak se jí maminka zeptala. „Co uděláš jako první, až přijdeš za Emilkou?“

„Mami, to je přeci jasný,“ řekla Katie. „Obnovím integritu našeho vztahu.“

Otázky pro děti

  • Proč se Emilka rozzlobila, když Katie chtěla dát deku na zem?
  • Co učil dědeček tatínka? Jak se ta schopnost jmenuje?
  • Vzpomeneš si, co je empatie? Co ostatní řeknou, když jsi empatický(á)?
  • Když se někdo na tebe zlobí, můžeš za to ty, nebo to jsou jeho myšlenky a nemá to s tebou nic společného?
  • Proč existuje vztek a zloba?
  • Jakou radu dal tatínek Katie, když uvidí nebo uslyší, že se na ní někdo začíná zlobit? Co má jako první udělat?

Pro rodiče a učitele

Jako rodiče se s mou ženou pravidelně setkáváme se záchvaty vzteky, zloby a zuřivosti u našich dětí. Je pro vás velmi důležité, abyste pochopili, jak hněv a zloba vznikají a jak pracovat s dětmi na jejich zmírnění. Bude to pro jejich život velmi zásadní, protože se budou cítit mnohem emočně stabilnější a sebejistější. Nebudou tolik trpět nedostatečným pocitem vlastní hodnoty.

Hlavně se neptejte dětí, „Co tě tak naštvalo?“ Čím více budou přemýšlet o tom, co je štve, tím více budou hledat pravdu, že mají pravdu. V podstatě jen přiléváte olej do ohně.

Pokud se jedno z vašich dětí začne zlobit, zuřit a vykazuje emoce zloby, tak hlavní příčinou je jeho pocit ohrožení. V naší době už neznamená fyzické ohrožení, ale nejčastěji se jedná ohrožení pocitu vlastní hodnoty. Dám vám příklad z našeho rodinného života. Pro naše dcery pravidelně pořádám brigády, aby si začali uvědomovat hodnotu peněz a trénovali finanční gramotnost. Ani jedné z nich nejde ani tolik o peníze, kterou jsou pro ně jakousi možností být už dospělé a koupit si v obchodě vysněnou hračku nebo dobrůtky. Jejich motiv je v pomáhání tatínkovy a získání jeho uznání, že je má rád a že jsou dostatečný. Při takové brigádě mám možnost jim i ukazovat jednotlivé prvky leadershipu a managementu. Na poslední brigádě měli za úkol vyskládat všechny zimní a lyžařské boty na nový regál. Už při skládání druhého páru se starší rozzuřila a začala křičet: „Děláš to blbě, takhle se to nedělá! Uhni, já to udělám.“ Mladší se hned naštvala a bouchla pěstičkou tu starší do zad. Ta začala ještě víc křičet a bylo vidět, že už ji neovládá jen limbický systém mozku, ale zapojilo se i racionální myšlení – pomsty. „Nejraději bych ti utrhla hlavu!“

Většina rodičů by v takové situaci zakřičelo a začali by si promítat své zkušenosti z minulosti nebo to, co si myslí, že ví, nebo ví, že ví, jak se mají chovat a jak by se měli chovat. Pokud ale budete vědomí rodič tohoto jednoduchého principu, tak si uvědomíte, že zloba roste ze zloby. Nemá cenu se také naštvat a rozzlobit se. To by byl jen začarovaný kruh. Pokud pak nedojde k tzv. vyčištění nahromaděných chemikálií (fyziologická adrenalinová reakce) vzteku, hněvu a rozčílení v těle, budou se tyto situace čím dál častěji opakovat, až na konci dne budete nejen vy, ale i děti unavení, mrzutí a možná až zoufalí a frustrovaný.

Jak rychle zklidnit a léčit záchvaty vzteku, zuřivosti a zloby?

Za vzplanutí záchvatu vzteku vždy může nějaké naše špatná myšlenka, nebo nevědomý vzorec chování, který se uložil do limbického systému mozku, přímo do části nazývané amygdala. Vše se odehrává v našem jazyku a je schováno ve slovech, které si o dané situaci, o druhých nebo sami o sobě myslíme. Proto je velmi účinnou metodou využít prvky kognitivně behaviorální terapie. Je důležité počkat, až odezní fyziologická adrenalinová reakce. Děti od sebe oddělit tak, aby už nemohlo docházet k rušivým elementům a mohlo dojít ke kognitivnímu zklidnění. Je těžko se zlobit, když děláme něco příjemného. Proto dítě, které se vzteká jen obejmete a nemusíte nic říkat. Ze začátku to může trvat i několik desítek minut, ale postupem času uvidíte, jak se děti začínají stávat emočně stabilnější a jejich amygdala si bude ukládat nový návyk a způsob nevědomého jednání a chování. Děti objeví, že se nemusí být o vaši přízeň, že nemusí mít nedostatečný pocit vlastní hodnoty a strach o to, že jedno z nich budete mít raději více. Je důležité zastavit začarovaný kruh neustálého zlobného přemítání.

Když dojde ke zklidnění, tak teprve pak je důležité začít používat prvky nenásilné komunikace a rozebrat s dětmi jaké každé z nich mělo pocity a potřeby. Díky tomuto kognitivnímu uvědomění vzniklé situace může dojít k mnohem konstruktivnějšímu a asertivnějšímu řešení vzniklé situace bez verbálního či fyzického násilí. Následně doporučuji, aby si každé dítě převzalo odpovědnost za vzniklou situaci (Pohádka č. 1). Pokud není schopné, tak si s ním popovídat jako tetička želva (Pohádka č. 2). Tou nejdůležitější části je dokonalost obnovení integrity vztahu (Pohádka č. 3).

Komentáře