Co mě učí můj 17 měs. syn William

Každý den pozoruji tři děti, kterým mám možnost předávat své objevy o životě člověka a doprovázet je na jejich cestě k dospělosti. Dalo by se říct, že jsem lídrem (otcem), který vytváří budoucnost, jenž by se jinak nestala. Vidím a vnímám, jak to, kdo jsem sám pro sebe a pro ně, formuje jejich iluzi reality. Jak jim já a ostatní (prarodiče, učitelé, kamarádi, trenéři) vytváříme příběhy, kterým věří. Toto vědomí mi poskytuje obrovskou moc (power) a svobodu.

„Nemusím být ničím, kdo si myslím, že bych pro ně měl být. Stačí jen pro ně být. Kdybych byl dobrým, hodným, zodpovědným, nevšímavým, vydělávajícím peníze, přísným, chytrým otcem, tak bych nakonec projevil svou neúctu k jejich životu a necítil nepodmínečnou lásku. Přebíral bych si odpovědnost za jejich způsob bytí a způsob jednání.“

Na své cestě poznávání a vedení dětí do dospělosti (otcovství), mám velkého učitele. Tímto učitelem je 1,5roční syn William. Učí mě, jak vypadá stav out-here – teď a tady – bytí v přítomném okamžiku bez mluvení sám k sobě, bez domněnek a bez příběhů o tom, co dělám, jak se chovám nebo co říkám.

Na druhou stranu mohu jeho stav bytí porovnat s jeho sestrami (7 a 9 let), které již začínají ztrácet svou bdělost. Nejstarší dcera Emilka začíná žít ve vlastní mysli, ve které začíná být přesvědčená, že ví, kdo nebo co je. Obě dcery si vytvářejí jakési dohody o tom, co je pravda. Jejich vnitřní hlas jim na základě zkušeností z minulosti a prožitků v přítomnosti říká, kdo v daném okamžiku jsou, jak se mají cítit a jak by měli vypadat – přesně tak, jak jsme jim to jako rodiče říkali, když byly ještě maličké. Obě si začínají myslet, že vědí, co a kdo jsou. Konec konců jim to ostatní lidé říkají už od narození.

Emilka si včera zkoušela prezentaci na téma: Šperkařka. Řekla první dvě věty a vždy se zasekla při pohledu na nás se slovy: „já se stydím, musím se podívat do zrcadla“. Při pohledu do zrcadla začala zkoumat svou pusu a dodala, že její pusa je divná. Díky tomu, že její pusa je divná, tak se stydí a nemůže se soustředit, má divný pocit v břiše a její hlavička si na nic nemůže vzpomenout.

Řekl jsem ji: „Nejsi to, čemu věříš, že jsi. Je to jen dohoda, kterou jsi uzavřela sama se sebou a uvěřila ji. Nejsi ani tvé fyzické tělo.“ Ještě teď vidím její nechápající pohled, a ačkoliv to neřekla, tak jsem slyšel: „Co to zase říká za blbosti?“

„Mám nápad,“ bez váhání jsem reagoval. „Přestaň přemýšlet (to ti nepomáhá) nad svým bříškem a tvou pusou, raději začni zpívat a tančit svou prezentaci. Emilka se roztančila po celé kuchyni a zpívala si jednotlivé věty celé prezentace. Usmívala se a měla radost. Její stres a strach zmizely a ona si začala užívat přípravu na prezentaci. Začala být jako její mladší bráška William – teď a tady v přítomném okamžiku. Objevovala v přítomnosti, jak ostatním pomocí slov říct, kdo je šperkařka a jaké nástroje pro výrobu šperků používá.