Pohádka 01 – Jak Vlčice Emilka byla smutná

Odpovědnost za to, jak se k tobě ostatní chovají máš jen ty sám(sama).

Vlčice Emilka se smutně potulovala sama po lese a měla špatnou náladu. „Proč se ke mně ostatní zvířátka chovají tak divně? Zkusím zajít na pláž za tetou Želvou, třeba mi pomůže. Tatínek říkal, že jí je už přes 100 let a hodně toho viděla a zažila.“

Vlčice Emilka zaťukala tetičce želvě na krunýř. Ťuk, ťuk, ťuk. Tetička pomalu vyndala levou přední nohu, pak druhou přední nohu, a nakonec z krunýře vylezla tetiččina hlava. „Ahoj Emilko, to mám radost, že tě vidím!“ řekla teta Želva.

„Ahoj Tetičko…“ se slzami na krajíčku řekla Emilka a se vzlykáním začala vyprávět, jak se jí ostatní kamarádi vyhýbají a vypadají, že se zlobí. „Vůbec netuším, co se stalo!“

„Pojď ke mně má drahá a nedrž ty slzičky, klidně plakej, za to se stydět nemusíš. Každá slzička má svůj význam.“ Teta želva obejmula Vlčici Emilku a ta se rozplakala. Hladila jí a jen čekala, až odezní Emilčin příval emocí. Teď mi prosím řekni, co se stalo před tím, než se ostatní zvířátka začala chovat divně?“

„Hráli jsme si na louce před doupětem medvěda Brumbála, když mi Veverka Katie sebrala mou hračku. Tak jsem na ní zavrčela a ona mě za to štípla. Potom jsme se začali prát, vrčet, kousat se, až přišla moje maminka a s křikem nás od sebe odtrhla.“ Vyprávěla Emilka a pak se opět znova rozplakala. „Maminka se na mě moc zlobila, protože jsem prý větší a silnější.“

Želva nechala Emilu opět plakat a jen ji objímala. „Pověz mi, co si tvá hlavička začala myslet, když se maminka zlobila?“

„Že ji vůbec nezajímá, jak se to stalo. Že mě nemá ráda a jsem ta špatná, která musí vždy vědět, jak se mám chovat a co bych měla udělat. Cítila jsem se tak nedostatečná.“

„Emilko, vše, co jsi mi teď řekla, jsou jen tvé myšlenky. Vím, že tě tvá Maminka má moc, moc, moc ráda.“

„Já vím“ zareagovala Emilka.

„Přepokládám, že jsi pak šla za ostatními zvířátky a ta se tě pak bála a začala se chovat divně.“ Zeptala se teta Želva.

„Ano, přesně tak, přitom jim jsem nic neudělala. Jen jsem se bránila a chtěla jsem svou hračku zpět!“

Teta Želva se na chvilku zamyslela, posadila se na velký kámen, o který se tříštily vlny oceánu a pak řekla „Jak si můžeš převzít odpovědnost za to, co se stalo?

„Maminka má pravdu, že jsem silnější a kdybych chtěla, tak Veverku Katie sním jako svačinu. To bych nikdy neudělala, je to moje dobrá kamarádka. Vždy si spolu pěkně hrajeme.“

„To ráda slyším.“ Řekla teta Želva. „Podívej se teď na to, co se stalo, že se ti ostatní zvířátka vyhýbají a proč se chovají divně. Co si myslíš, že si ona o tobě myslí?“

„Asi se mě opravdu bojí a nevěří mi, že bych na ně vrčela a ukazovala své ostré zuby.“ Řekla smutně Emilka a sklopila své uši. „Jak to teď můžu napravit?“ Zeptala se tetičky Želvy.

„Důležité je, aby sis uvědomila, že odpovědnost za to, jak se k tobě ostatní zvířátka chovají máš jen ty.“ Když viděla, že Emilka souhlasně přikyvuje hlavou, tak pokračovala „Kdysi dávno jsem v oceánu slyšela, že ve vašem lese žije moudrá Sova, která má speciální metodu, jak můžeš pomocí slov napravit nepořádek, který jsi způsobila v hlavičkách ostatních zvířátek. Bydlí v tom největším stromě hned za loukou, kde má doupě medvěd Brumbál. Najdi ji a požádej ji, aby ti poradila.“

Otázky pro děti

  • Proč byla Emilka smutná?
  • Kdo mohl za to, že se Emilce zvířátka vyhýbala? Byla to chyba Maminky? Byla to chyba veverky Katie?
  • Co Emilce řekla tetička Želva, že místo smutku si uvědomila, že odpovědnost za vzniklou situaci a za to, že se ostatní zvířátka k ní chovala divně?
  • Kdo je odpovědný za to, co ti tvoje hlavička vymyslí, když se na tebe někdo zlobí nebo jsi něco provedl(a)?

Pro rodiče

Naše děti se také perou a hádají, ani nedokáži spočítat, kolikrát jsem podobné situace, které jsou popsané v tomto příběhu museli řešit. Nejtěžší na nich bylo oddělit své pocity a myšlenky na danou věc. Oddělit děti od sebe a nechat je obě dvě, aby řekli svůj názor a u toho si neskákali do řeči. Potom, co jsem si je vyslechl a nic nekomentoval, tak jsem jim položil otázku „Jak si můžeš převzít odpovědnost za tuto situaci?“ Záměr této situace spočíval v tom, že bylo potřeba nejdříve uvolnit emoce, které obě měly. Aby došlo k nenásilné komunikaci, ve které dokáží racionálně myslet. Když se totiž děti perou nebo hádají, tak jsou ovládány limbickým systémem, který nemá schopnost racionálně uvažovat. Jednají na základě naučených vzorců chování a pod nadvládou emocionálních obraných nebo útočných reflexů. Otázkou „Jak si můžeš převzít odpovědnost za tuto situaci?“ dětem dáte příležitost začít přemýšlet a tím snížit účinky limbického systému, který je nastavený na přežití a je ovládaný emocemi. Tento nenásilný kognitivní přístup k řešen sporů umožňuje objevit pro sebe, jak jsme se nechali unést emocemi a uvědomit si naši lásku a blízkost. Pokud se vám podaří hned po hádce nebo rvačce vytvořit posilňující kontext následujících minut, hodin a dnů, tak si děti začnou znova hrát a nezůstane v nich nenávist, zloba, ponížení, nebo jiné názory a myšlenky.

Všimněte si, že Emilka se ze stavu zoufalství dostala do proaktivní fáze hledání řešení. Uvědomila si, že odpovědnost za vzniklou situaci a za to, že ostatní zvířátka se k ní teď divně chovají, má ona. Kdyby to, co dokázala teta želva udělala její maminka, tak by se nemusela toulat po lese a myslel si, jak ji maminka nemá ráda, jak je nedostatečná a že je špatná. Někdy takovéto maličkosti dokáži našim dětem zanechat nesmazatelnou stopu po zbytek života. Pak celý život jen hledají pravdu o tom, že taková jejich maminka je a jací jsou oni.

V následující kapitole bude Emilka hledat, co je pravda na tom, jak by se ostatní zvířátka měla chovat a jak ji špatné myšlenky způsobily trápení.

Komentáře