V mé přítomnosti Honzík vždy zlobí – jsem špatný táta?
Aby se dítě vyvíjelo dobře, potřebuje si prožívat, že jeho způsob bytí a způsob jednání má kladný vliv na své rodiče. Pokud jeden nebo oba rodiče nemají vyřešená svá traumata z dětství se svými rodiči, tak chování jejich dětí v nich může vyvolat jejich tajné programy a aktivovat brnění, přes které jednají. Tyto rodiče pak na své děti reagují hněvem, ponižováním nebo úzkostí. Děti pak nemají pocit bezpečí, aby se mohly naučit zacházet se svým emoční sebevědomím.
Jedině rodič, který je lídrem sám sebe a toho, co se s ním děje vnitřně, dokáže být podporou ve chvílích, kdy dítě zažívá zmatek ve svých emocích, vnitřních tělesných pocitech, v myšlení a chování.
Zkušenost z praxe s klientem Davidem
Ozval se mi David, táta šestiletého chlapečka Honzíka se slovy, že odmítání, vzdor, odtažitost a lhostejnost jeho syna v něm vyvolává pochybnosti o vlastních schopnostech.
„Mám pocit, že jako rodič selhávám. Je mi nepříjemné být v přítomnosti mého syna. Když ho mám hlídat, tak se vždy se ženou pohádáme. Hned ji uvedu několik důvodů, proč bych měl dělat zrovna něco jiného. Mrzí mě to, ale vždy mě to ovládne a nevím jak z toho ven.“
Během několika koučovacích hodin jsme společně objevili Davidův nedostatečný pocit vlastní hodnoty a skutečnost, že v práci je top manažér a lídr několika významných projektů, ale doma nedokáže se svým synem být ani hodinu, aniž by neměl pocit zoufalství a frustrace. Když Honzíka hlídá, tak se k němu začne vždy chovat zlobně, odtažitě, znechuceně, jeho tělo je napjaté a on sám je znechucený. Vinu dává své ženě a tchyni za to, že Honzíka špatně vychovávají.
„Davide,“ začal jsem naše terapeutické sezení, „když reaguješ na Honzíka s hněvem, strachem nebo odmítnutím, bude se pravděpodobně vyhýbat jakémukoliv vzájemnému objevování toho, co znamená být ve vztahu s tátou, i toho, jak on sám sebe v tom vztahu vnímá.
Tvůj syn přes tvůj způsob jednání/chování objevuje, kdo je. Tvůj způsob bytí tátou mu pokládá základy jeho sebepojetí. Honzík objevuje sám sebe prostřednictvím toho, jak ty reaguješ na jeho emoční nestabilitu tady a teď. Jemu skutečně nezáleží na tom, co si myslím nebo víš. Jediné, co on vnímá je tvé PROČ. Proč máš syna, ženu a žiješ tento rodinný život.“
David se chvilku obhajoval a vysvětloval, jak vydělává peníze a jak musí pracovat, aby si mohli žít současný standard. Po chvilce si sám odpověděl, že to není pravda. „Jen to říkám, abych se obhajoval a vymlouval, protože nevím, jak současný stav změnit.“
Důležité je chtít
Už jen fakt, že jsme spolu seděli a probírali tuto situaci je krok do budoucnosti, která by se jinak nestala. „Davide, máš mé velké uznání. Je jen málo otců, kteří jdou do akce a uvědomují si, že problém není v okolí. Dokud nezmění sebe a neobjeví své PROČ, tak nemohou očekávat, že se změní svět kolem nich.“
V odborných knihách to terapeuti nazývají mirror neurons, nebo v někdo tomu říká emoční epidemie. Je jedno, jak zrcadlení nálady druhých nazveme, každý z nás má schopnost, nechat se nakazit náladou druhého člověka.
Pokud David není citově vyladěný s Honzíkem, tak ani jeden z nich nemůže projevit náznak empatie s prožíváním druhého. Právě prostřednictvím citového vyladění dítěte s rodičem, může s ním zažívat spojení a může začít regulovat své emoce pomocí sladění své nálady s náladou rodiče. Aby dítě začalo rozumět svému vnitřnímu světu (všemu, co se s ním děje vnitřně) a vnitřnímu světu svých rodičů, potřebuje vnímat a cítit pozornost a sdílený záměr.
„Napadlo tě někdy, že Honzík v tvé přítomnosti zažívá pocit hanby a strachu?“
V tomto okamžiku se David rozplakal se slovy: „Nikdy jsem nechtěl, aby se cítil tak, jako jsem se cítil já s mým tátou…!“
Díky tomuto okamžiku mohlo dojít k transformaci dávno zapomenutých nevyřešených a nezpracovaných aspektů vztahu s Davidovo vlastním tátou. Nyní nereaguje na vyhrocené emoční projevy Honzíka, ale soustředí se na motivy ukryté za problematickým chováním, jako jsou samota, strach, hanba, zoufalství, frustrace atd.).
Dnes mám od Davida krásný dopis, o který se s vámi podělím.
Ahoj Mirku,
nikdy jsem si nechtěl připustit, že by Honzík v mé přítomnosti zjišťoval, že „je nezajímavý, není ničím pro mě zvláštní a nestojí mi ani za pozornost“. Díky tomu, že mé chování nemělo na Honzíka vliv, tak jsem se začal považovat za špatného tátu. Pochyboval jsem o svých otcovských dovednostech a skrýval jsem to za svou podrážděnost, vzteklost a neustálé dohadování o tom, zda je důležitější vydělávat peníze, nebo se starat o dítě, které má žena s její mámou rozmazlila. Stálo mě to blízkost, lásku, intimitu a radost ze života. Vše jen proto, abych měl moc nad situací, za kterou jsem skrýval svůj strach a frustraci.
Nelituji ani minuty z naší roční práce, kdy jsme společně objevovali nevyřešené aspekty mého vztahu s mými rodiči. Odhalil jsi mi oblast něčeho, co jsem nevěděl, že nevím.
Nyní si dovolím říct, že jsem dobrý lídr nejen doma, ale i v práci. Začal jsem mít rád objevování, jak být tátou a nahlížet na každý emoční stav syna, jako na příležitost se učit sám o sobě. Honzík se už těší na to, až budeme spolu. Vidím na něm, jaký udělal pokrok při jeho emočních afektech a jak si dokáže sám zpracovávat své emoce.
Celá naše rodina dělá každý den cvičení na náladu. Dokonce jsem ho zavedl jako ranní rituál v mým pracovním týmu.
Moje žena ti vzkazuje velké díky nejen za to, jak jsi nám oběma pomohl obnovit naši bezpodmínečnou lásku a intimitu, ale i za tvé pohádky. Čtou si je v práci na poradách a dělají z nich ukázkové případy, jak řešit situace v jejich nadnárodní firmě při komunikaci mezi sebou a se zákazníky.
Jsem rád, že tě znám a jsi součástí naší rodiny. Pozdravuj prosím svou ženu Evu a všechny tři děti Emilku, Katie a Williama. Mají skvělého tátu a Eva manžela.
S láskou David
Další táta, který našel svou odvahu přiznat, že nevěděl, jak být tátou (z LinkedIn).
